Velikonoční doba končí letos až 31. května Letnicemi, takže je téma stále aktuální....a jaké téma nabízí pan emeritní biskup František k přemýšlení? "Vstal Ježíš Kristus opravdu z mrtvých?"

Vstal Ježíš Kristus opravdu z mrtvých, byl opravdu vzkříšen? Položit si tuto otázku je pro křesťana velmi důležité. Jak píše sv. Pavel: “Nebyl-li ... Kristus 1 vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli” (1. list Korintským 15,17-20). Je proto velice důležité se touto otázkou zabývat a shromáždit argumenty, které jednoznačně mluví pro Kristovo vzkříšení (a v souvislosti s tím i pro naše vzkříšení). 2 Všimněme si jedné dramatické události, jak je popsána ve Skutcích apoštolů: Velerada nechala zatknout a předvést apoštoly a velekněz je začal vyslýchat: “Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!” Petr a apoštolové odpověděli: “Boha je třeba víc poslouchat než lidi. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.” Když to velekněží slyšeli, rozlítili se a chtěli apoštoly zabít. Tu vstal ve veleradě farizeus jménem Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid; poručil, aby je na chvíli vyvedli ven, a řekl: “Dobře si rozmyslete, Izraelci, co s těmi lidmi chcete udělat. Před nedávnem povstal Theudas a tvrdil, že je Vyvolený; přidalo se k němu asi čtyři sta mužů. Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Po něm povstal ve dnech soupisu Judas Galilejský a strhl za sebou lid; také on zahynul a jeho stoupenci byli rozehnáni. Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu.” Dali mu za pravdu; zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno . Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, 3 že Ježíš je Mesiáš (Skutky 5,27-42). Gamaliel vystihl podstatu celé skutečnosti. Kdyby Ježíšovo vystoupení byla pouze lidská záležitost, byl by to příběh, který by v dějinách zapadl a dnes bychom o něm sotva něco Je to důležité nejen pro křesťana. Protože je-li fenomén zmrtvýchvstání skutečností, pak zcela zásadně 1 mění povahu světa a života každého člověka, protože pak smrtí život nekončí. O Kristu se tvrdí, že byl vzkříšen, tj. že ho jako Bohočlověka vzkřísil Bůh Otec; zde se tedy zdůrazňuje víc 2 jeho lidství, protože to bylo vzkříšeno a obnoveno. Ale stejně oprávněně se říká, že vstal z mrtvých, tedy, že moc jeho božství jakožto Syna Božího vzkřísila a obnovila jeho lidství. Obojí je jedna a táž skutečnost daná tím, že Otec, Syn i Duch Svatý je jeden jediný Bůh, a že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Při tomto bičování bylo podle nařízení rabínů dáno 39 ran s použitím prutů; bičování, které dostal Ježíš 3 Kristus od římských vojáků, bylo nesrovnatelně krutější: důtkami, které silně zraňovaly tělo, a počet ran byl mnohem větší. 1 věděli. Vždyť z evangelií víme, že jeho učedníci byli většinou prostí lidé. Věřili, že Ježíš je Mesiáš, který - podle všeobecného přesvědčení té doby - vyžene římské okupanty a bude vládnout Izraeli. Když jim říkal o tom, že bude umučen a vstane z mrtvých, nechápali to (viz např. Matouš 16,21-23, nebo Lukáš 9,44-45, nebo Lukáš 18,31-34). Naopak se domnívali, že bude v Jeruzalémě vládnout a dokonce někteří chtěli vládnout s ním (viz Matouš 20,17-28, nebo Marek 10,32-45). Přes všechny Ježíšovy předpovědi o tom, že bude trpět, byli šokováni, když byl v Getsemanské zahradě zatčen lidmi poslanými veleradou a vedenými jedním z nich, zrádcem Jidášem, a rozutekli se (viz Matouš 26,56). Petr z povzdálí sledoval zatčeného Krista do veleknězova domu a tam ho třikrát zapřel, když ho tam někteří poznali a prohlašovali, že patřil mezi Ježíšovy učedníky. Hořce toho pak litoval (viz např. Lukáš 22,54-62). Domnívám se, že ostatní učedníci asi zpovzdálí sledovali vše, co se s Ježíšem událo, až po jeho smrt. Jediný Jan byl pod křížem. Ježíš mu svěřil svoji matku a Jana svěřil jí (viz Jan 19,26-27). Byl očitým svědkem Ježíšovy smrti a probodení jeho boku (viz Jan 19,28-37). Je skoro jisté, že pomohl Josefovi z Arimatie, Nikodemovi a ženám sejmout tělo s kříže, zabalit do pohřebních pláten a uložit do hrobu (viz Jan 19,38-42). Dovedeme si představit, že tito učedníci a také ženy, které Krista doprovázely až pod kříž, (viz Matouš 27,55-56; Marek 15,40-41; Lukáš 23,49; Jan 19,25) byli zcela zdrceni. Takový tragický konec svého Mistra nečekali, i když jim to říkal, ale oni to nechápali. Že jim navíc říkal, že třetího dne vstane, také nechápali. Jejich situaci a náladu vystihuje vyprávění o dvou učednících, kteří šli v neděli po sobotním svátku z Jeruzaléma do vesnice Emaus, jak je to zapsáno v Lukášově evangeliu: Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: “O čem to spolu cestou rozmlouváte?” Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: “Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!” On se jich zeptal: “A co to bylo?” Oni mu odpověděli: “Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.” A on jim řekl: “Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?” Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: “Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.” Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: “Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otví2 ral nám Písma?” A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: “Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.” Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: “Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? (viz Lukáš 24,13-38). Z tohoto vyprávění vyplývá, že ostatní učedníci se sešli v neděli večer v Jeruzalémě (pravděpodobně v domě, kde ve čtvrtek večer s Ježíšem jedli poslední večeři). Jan v evangeliu píše, že: když byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám” (viz Jan 20,19). Jan a především Lukáš popisují, jak je Ježíš musel přesvědčovat, že je to on, živý, a nikoliv nějaký duch. Ukázal jim rány na rukou, nohou a v boku, mohli se ho dotýkat a pojedl před nimi (viz Lukáš 24,37-49.) Totéž se opakovalo s Tomášem, který jim nevěřil a uvěřil až při osobním setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem (viz Jan 20,19-29). Celkově lze říci, že uvěřit této neuvěřitelné skutečnosti, bylo těžké, jak dosvědčují evangelisté (např. viz Marek 16,9-14; Lukáš 24,1-12). Nestačil jenom fakt, že hrob byl prázdný, přesvědčilo je až setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Jenom Jan ve svém evangeliu jako očitý svědek popisuje, jak uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých, už po prohlédnutí prázdného hrobu (viz Jan 19,38-20,10). Vzhledem k tomu, že spolu s Josefem z Arimatie, Nikodémem a ženami sňal tělo, zabalil do pláten a uložil do hrobu, věděl, jak bylo tělo do pláten zabalené a jak bylo vše v hrobě uspořádané. Událost nedělního rána popisuje takto (Jan 20,1-10): První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: “Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.” Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ptám se, co Jan spatřil, že ho to přimělo uvěřit? To nebyl pouze fakt, že hrob byl prázdný, ale uspořádání v hrobě, tedy uspořádání lněných pláten, protože tam nic jiného nebylo. Muselo být takové, že z toho bylo jasné, že Ježíš vstal z mrtvých. Jistě si pamatoval, jakým způsobem byla ta plátna ovinutá kolem Ježíšova mrtvého těla. V Ježíšově době se pochovávalo tak, že mrtvé tělo nejprve položili na dlouhý pruh plátna (asi 4,5 m dlouhý a asi 1,1 m široký) tak, aby hlava byla uprostřed délky plátna a druhou půlkou plátna tělo přikryli. K zafixování pak použili jakási širší obinadla, kterými omotali to hlavní plátno, aby z těla nesklouzlo, a také, aby ruce přiléhaly k tělu a nohy byly pevně vedle sebe tak, aby bylo možné zabalené mrtvé tělo spolehlivě přenést do hrobu vytesaného ve skále. Protože zmrtvýchvstalý Ježíš vyšel bez problému ze zavřeného hrobu a večer vešel mezi učedníky do zavřené místnosti, dá se předpokládat, že opustil plátna, aniž by je rozbaloval. Plátna 3 tedy ležela na místě, kde byla položena s Ježíšovým tělem, stále neporušeně zabalená, ale splasklá, protože tělo už tam nebylo. Oba učedníci pravděpodobně ta plátna společně rozbalili. Odborníci spočítali, že s takřka stoprocentní pravděpodobností to hlavní plátno bylo dnešní Turínské plátno; shoda popisů Ježíšova umučení, jak jsou zachycena ve všech evangeliích, je totiž s tím, co je vidět na Turínském plátně, až do detailů dokonalá. 4 Na tom velkém plátně uviděli, krvavé stopy po ranách, které Ježíš utrpěl, a obraz jeho mrtvého těla zepředu i zezadu, tak jak je dosud vidět na Turínském plátně, ale jistě byl jasnější než dnes, po dvou tisíci letech, někdy i dramatických událostí, kterými plátno prošlo. Jan a zřejmě i Šimon Petr pochopili, že Ježíšovo tělo nikdo neukradl a že mrtvé tělo se mohlo dostat z plátna, které zůstalo zabalené, jak ho Jan s ostatními před dvěma dny zabalili, jedině tím způsobem, že ožilo zmrtvýchvstáním, proniklo ven bez porušení zabaleného plátna a zanechalo po sobě do plátna vypálený podivuhodný obraz. Jan se také zmiňuje o šátku, kterým byla ovázána Ježíšova hlava a který byl svinut na jiném místě. Jedná se s největší pravděpodobností o šátek, kterým byla přikryta jeho tvář na kříži poté, co zemřel (z úcty k zemřelému), a který byl s hlavy sejmut, když celé tělo bylo zabaleno do velkého plátna. Jde s největší pravděpodobností o lněnou roušku 85,5 cm dlouhou a 52,6 cm širokou, na níž jsou stopy krve, vyteklé po smrti z nosu a částečně i z úst ukřižovaného Krista, a která se od počátku 9. století nachází v katedrále v Oviedu ve Španělsku. Krevní skupina této krve je stejná jako na Turínském plátně, AB. Nacházejí se na ní zrnka pylu z mnoha stejných rostlin jako jsou na Turínském plátně, což dosvědčuje podobný osud obou relikvií, že se totiž aspoň po určitý čas nacházely na stejném místě, kde rostou stejné rostliny. Při zavinutí Ježíšova těla do pohřebního plátna ztratila tato rouška svou funkci. Protože byla nasáklá Kristovou krví, nechali ji z úcty k němu v hrobě, tím spíš, že židé věřili, že krev je sídlo duše.5 Vraťme se nyní zpět k apoštolům a ostatním učedníkům. Další jejich osud můžeme sledovat v biblické knize Skutky apoštolů, kterou napsal Lukáš, autor třetího evangelia, jako jeho pokračování. Začíná takto: První knihu Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu Svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: “Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem Svatým , až uplyne těchto několik 6 dní... dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruza. Viz např. můj článek "Turínské plátno jako multidisciplinární problém" v knížce "Dotyky nebe a země, vyda4 né A.M.I.M.S., z.s., v r. 2018. Více viz o tom v knize Michaela Hesemanna “Das Bluttuch Christi, Wissenschaftler auf den Spuren der Au5 ferstehung”, nakladatelství Herbig, München 2010. Na rozdíl od křtu, který uděloval Jan Křtitel a lidé ho přijímali jako výraz lítosti nad svými hříchy a snahy o 6 polepšení, křest Duchem Svatým znamená dar Boha - Ducha Svatého, který pokřtěného přijímá do společenství s Bohem, do účasti na Božím životě. 4 lémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.” Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. ... Potom se z hory, které se říká Olivová, 7 vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry. 8 (Skutky apoštolů 1,1-5.8-9.12-14). Všichni Ježíšovi učedníci se tedy vytrvale modlili o dar Ducha Svatého, jak jim ho Ježíš přislíbil a jak na něho čekali. Počet učedníků v těchto dnech rostl. Zřejmě se už také přestali tolik bát. Skutky apoštolů uvádějí, že se konala volba apoštola, aby nahradil Jidáše, který zradil a který mezitím tragicky zemřel. Chtěli, aby počet apoštolů zůstal dvanáct. Přitom bylo shromážděno asi sto dvacet osob. Vybrali dva, kteří doprovázeli Ježíše a apoštoly od Janova křtu, tedy od počátku Ježíšova veřejného působení, a byli také svědky jeho zmrtvýchvstání. Losovali, kterého z nich vybrat, a los padl na Matěje (viz Skutky apoštolů 1,15-26). Přišel padesátý den od Velikonoc, od Ježíšova zmrtvýchvstání, a byl svátek Letnic, který židé slavili jako náboženskou oslavu, při které se děkovalo za první polní úrodu, především za úrodu pšenice. Také se přitom připomínal zákon, který pod Mojžíšovým vedením dostali Izraelité na Sinaji. Židé měli navštěvovat Jeruzalém třikrát v roce: o Velikonocích, o Letnicích a o Svátku stánků na podzim. Přicházeli tam i věřící židé z různých zemí, mluvící často jinak než aramejštinou, kterou se v té době mluvilo v Izraeli. Skutky apoštolů líčí, co se o Letnicích stalo: Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: ... všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Poslednímu setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem se říká Nanebevstoupení. Nejde o žádný “kosmický let”, ale o symbolickou událost, která názorně ukazuje, že zmrtvýchvstalý Ježíš se učedníkům zjevil naposledy, že v této viditelné podobě ho za svého života už nespatří. “Oblak”, který “jim ho zastřel” se v Bibli, ve Starém i Novém zákoně, používá k symbolickému vyjádření Boží přítomnosti (viz např. Exodus 19,16; 24,15-18 na Sinaji; Exodus 40,34-38 nad stánkem smlouvy; Lukáš 3,21-22 při Ježíšově křtu; Lukáš 9,34-35 při jeho proměnění na hoře). Náš Pán Ježíš Kristus od svého zmrtvýchvstání zůstává trvale se svým oslaveným lidstvím na zcela jiné úrovni existence, které říkáme “u Boha Otce”, nebo “v nebi”, jak to vyplývá například z poslední knihy Bible, ze Zjevení Janova - z Apokalypse, kde je nejčastěji nazýván Beránek. Zcela mimořádně se během historie ukazuje některým lidem, kteří dostávají většinou od něho určitý úkol. Například se zjevil Šavlovi před Damaškem, kdy došlo k jeho obrácení a stal se z něho nejhorlivější apoštol - Pavel, nebo sv. Kateřině Sienské, která se zasloužila o návrat papeže z Avignonu do Říma, sv. Faustině Kowalské, která se stala apoštolkou Božího milosrdenství, a dalším lidem. V Bibli a obecně v Izraeli se příbuzní nazývali “bratr” a “sestra”. I když to není v evangeliích výslovně uvedeno, přesto jejich obsah a také církevní tradice (celý křesťanský východ a katolická církev) předpokládají, že Maria nejen počala jako panna, ale že jí po celý život také zůstala, takže “bratři Ježíšovi” jsou nejspíše jeho bratranci. 5 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ ... Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: „Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: ... Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci ... a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. ... Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Skutky apoštolů 2,1-8.11-12.22-24.32-33.36-47). Všimněme si, jaká proměna se stala s Petrem i s ostatními apoštoly. Před necelými dvěma měsíci nechápající a ustrašení; ve chvíli Ježíšova zatčení svého Mistra opustili a utekli a Petr, který se předtím při večeři zapřísahal, že za něho položí život, ho zapřel (viz Jan 13,37-38;18,25-27). Jediný Jan stál pod křížem. Není možné, kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, že by se takto, zcela diametrálně změnili. Nebyl by k tomu naprosto žádný důvod. Byli zcela zdrceni z toho, jak jejich Mistr, o kterém byli přesvědčeni, že je Mesiáš, který vyžene římské okupanty a budou s ním vládnout, jak tento jejich milovaný Mistr skončil totálním fiaskem. Proč by měli lhát, a veřejně prohlašovat, že vstal z mrtvých, když by mrtvé tělo leželo v hrobě? I kdyby se jim ho podařilo někde schovat, což je při hlídaném a zapečetěném hrobě takřka nemožné, jaký by to mělo smysl? A navíc jim hrozilo nebezpečí, že je náboženští představitelé, kteří nechali ukřižovat Ježíše, také mohou nechat popravit, když budou aktivně veřejně vystupovat. A nestačila jen jistota, že Ježíš vstal z mrtvých. Bylo třeba onoho seslání Ducha Svatého, který jim dal světlo a sílu, aby dokázali mluvit bez bázně, otevřeně a přesvědčivě, tak jak promluvil Petr. Ale ani to by nestačilo. Velkým zázrakem byla také proměna těch posluchačů, z nichž jistě mnozí předtím křičeli “ukřižuj”. Ti totiž mohli reagovat i tak, že by se na Tak se v prvních dobách nazývalo slavení Eucharistie, tj. mše svaté.9 6 apoštoly vrhli a buď je zlynčovali, nebo nechali popravit. Oni naopak litují, že nutili Piláta, aby Ježíše nechal ukřižovat, a hledají vlastní nápravu. To, že se jich ten den nechalo pokřtít tak obrovské množství, asi tři tisíce, je dílo Ducha Svatého. A krátce nato vzrost počet na pět tisíc mužů (viz Skutky apoštolů 4,4). Přirozeným způsobem je to nevysvětlitelné. Tím začíná existovat církev, chtěná Ježíšem Kristem jako společenství těch, kdo v něho uvěřili a dali se pokřtít. V dalším textu Skutků apoštolů můžeme sledovat vystupování Petra a ostatních apoštolů před náboženskými představiteli národa, před veleradou. Je jasné, nekompromisně věrné Bohu a krajně odvážné. Takové bylo citováno hned na první stránce tohoto textu (viz Skutky 5,27-42). A je třeba dodat, že všichni pro tuto víru v Ježíše Krista trpěli a také všichni kromě Jana zemřeli mučednickou smrtí. Je pravda, že lidé jsou ochotni zemřít za svoji víru, za její pravdy, pokud jsou si jisti, že jsou pravdivé; nejsou však ochotni za ně zemřít, pokud vědí, že pravdivé nejsou. A apoštolové i další učedníci se o pravdivosti přesvědčili zcela konkrétními setkáními se zmrtvýchvstalým Kristem. A z toho všeho pro nás jednoznačně vyplývá, že Ježíš Kristus skutečně vstal z mrtvých.